Anarchokapitalismus: Úvod

Velmi ostře diskutovanou otázkou dnešní doby se zdá býti, kdo a jakým způsobem má řídit stát; zda má být státu více či méně, pravicového či levicového, silného či slabého, tržního či sociálního. Téměř všichni přitom považují za naprosto samozřejmé, že nějaký stát mít musíme, protože bez něj by to nešlo, takže nad možností bezstátního společenství mnoho lidí vážně neuvažuje; ostatně je nám už od malička předkládáno, že demokracie je to nejlepší možné sociální zřízení a vážná polemika s tímto dogmatem se většinou obrazně rovná společenské sebevraždě, v lepším případě jen zesměšnění polemizujícího. Navzdory tomu bych se o něco podobného rád pokusil v seriálu článků, kterým bych rád čtenářům přiblížil možnou podobu bezstátní společnosti a hlavně ukázal, že idea společenství svobodných lidí, jimž nikdo nevládne, zdaleka není tak absurdní, jak by se mohlo na první pohled zdát (i já ji zprvu tak vnímal).

Tato série článků nese jméno „Anarchokapitalismus“; podle myšlenkového směru, jehož základy spočívají v naprosté nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a jehož nejvyšší hodnotou je svoboda a s ní neoddělitelně spjatá odpovědnost. Anarchokapitalisté věří, že každý jedinec by měl žít svobodně, dokud se své svobody dobrovolně nevzdá; a že nikdo nemá právo druhému vládnout bez jeho explicitního souhlasu. Na rozdíl od jiných anarchistických škol, které většinou kladou důraz především na osobní svobodu jedince, anarchokapitalismus obhajuje svobodu ekonomickou úplně stejně jako tu osobní; důvodem je přesvědčení, že potlačení ekonomické svobody vede zároveň k omezení svobody osobní (a naopak).

Anarchokapitalisté z absolutní nedotknutelnosti vlastnických práv vyvozují pomocí logiky celý svůj pohled na svět. Například všechna „lidská práva“ odvozují výhradně z práv vlastnických (kupříkladu právo na život vyplývá z toho, že člověk vlastní sám sebe a jeho zabitím dojde k narušení tohoto vlastnictví). Další ze základních pilířů anarchokapitalistického smýšlení tvoří takzvaný princip neagrese, podle kterého nikdo nesmí iniciovat násilí vůči druhým. Není těžké nahlédnout, že i princip neagrese vyplývá právě z nedotknutelnosti vlastnických práv. Ostatně i podstata samotné svobody, nejvyšší z anarchokapitalistických hodnot, spočívá v možnosti každého, aby si se svým majetkem (který typicky zahrnuje i jeho tělo) nakládal dle svého uvážení, což je mimochodem nejvyšší možná míra svobody, která může platit zároveň pro všechny (vyšší míra svobody pro kohokoli už musí být nutně na úkor někoho jiného).

V současné společnosti existuje jeden typ organizací, které značně odporují anarchokapitalistickým principům. Jsou to státy. Ty svou neúctou k vlastnickým právům jednotlivců, která hrubě porušují –zákony upravujícími, jak si kdo může postavit vlastní dům na vlastním pozemku počínaje, výběrem daní konče– bez ustání den za dnem více a více, šlapou po jejich svobodě. Z tohoto důvodu vnímají anarchokapitalisté státy jako kořen většiny současného zla.

Protože o nezbytnosti státu a správnosti demokracie nás již od útlého věku, kdy se naše mysl a názory teprve začínají formovat, přesvědčují státem ovládané školy, píši své texty jako opozici proti takovým tvrzením. Mí protivníci mají ale jednu obrovskou výhodu; začali mnohem dříve a již předem nasadili většině lidí do hlav, že myšlenky, které hájím, jsou absurdní, nereálné, nežádoucí a nesmyslné. Ruku na srdce: Kdo z vás, vážení čtenáři, přistupuje k myšlence o bezstátní společnosti negativně již nyní? A kdo z vás, kteří tak činíte, se nějakou dobu seriózně a nepředpojatě tou myšlenkou zabýval? Vím, že mnozí tento text odmítnou; přesto bych vás však chtěl poprosit, abyste tak nečinili na základě „argumentů“ typu: „každý přece ví, že to by nefungovalo,“ nýbrž po zralé –a pokud možno nezaujaté– úvaze.

Na následujících řádcích bych rád nastínil přibližnou strukturu tohoto seriálu. První čtyři díly popisují obecné principy volného trhu a srovnávají centrální plánování s tržní ekonomikou. V dalších dílech jsou rozebírány jedna po druhé různé domény našeho života, které drží ve svých násilných a nenasytných rukou stát –jako například školství či zdravotnictví– a popsány některé možné alternativy, jak by tyto služby mohly být zajišťovány svobodnými lidmi v rámci volného trhu bez účasti vlád.

Každá taková alternativa by měla ukazovat, kterak by společnost mohla fungovat na základě dobrovolného konání jedinců, kteří nejsou nikomu podřízeni; dále pak se pokusím ukázat, že nepotřebujeme nikoho, kdo by nám vládl, rozhodoval za nás a komu bychom se museli podřizovat a zodpovídat. Pokusím se také doložit, že a proč jsou tvrzení o nutnosti vlád pouze prostředky mocných, jak udržet své poddané v iluzi o tom, že je potřebují, protože jinak by se všichni změnili v krvežíznivé bestie.

Zároveň je třeba si uvědomit, že zmíním-li se o nějaké alternativě poskytování určitých služeb bez státních zásahů, rozhodně tím netvrdím, že je to jediná možná nestátní cesta. Je absurdní se domnívat, že by žádný z milionů podnikatelů nevymyslel poskytování té které služby lépe, než jak to zde nastíním já (či jak by to dokázala vymyslet libovolná hrstka sebelepších politiků); jen si představte, jak vypadal tento svět před pouhými sto lety a jak skvělé nápady a píle mnohých lidí předčila i předpoklady těch nejodvážnějších vizionářů tehdejší doby.

A zamyslíte-li se nad tím, kdo byli ti, kdo posunuli naši civilizaci tolik kupředu, uvidíte, že se nejednalo –až na výjimky– o státní úředníky a politiky, nýbrž většinou o lidi sledující své vlastní zájmy; zejména za šíření technologií a vynálezů mezi širokou veřejnost a za jejich finanční dostupnost „pro každého“ můžeme poděkovat podnikatelům, kterým je tak často vyčítáno, že sledují jen svůj vlastní zisk. Vidíme-li takové výčitky moc často, je snadné zapomenout, že těch svých zisků dosahují právě tvorbou blahobytu pro společnost; tomu, proč a jak to přesně funguje, se budu věnovat hned v prvním dílu.

O čem všem se v této sérii budete moci dočíst? Základ tvoří následujících šestnáct článků:

1. Vzácné zdroje a systém cen
2. Proč selhává centrální plánování
3. Přirozené právo
4. Podpora nezodpovědnosti vede k více nezodpovědným
5. Peníze
6. Hasiči
7. Kultura
8. Školství
9. Sociální systém
10. Zdravotnictví
11. Veřejná prostranství a svoboda slova
12. Silnice a dopravní pravidla
13. Životní prostředí
14. Soudnictví
15. Vymáhání práva
16. Armáda

Vycházet budou pravidelně každý týden v neděli (a protože jsou již napsané, nemusíte se bát zpoždění z časových důvodů). Krom těchto pravidelných dílů vyjdou pravděpodobně ještě nějaké bonusové či dodatkové (některé už mám rozmyšlené, jiné mohou přijít na základě případných podnětů v diskusích), které ale nijak nenaruší nedělní pravidelníky. Různé přídavné díly navíc plánuji psát i v budoucnu, narazím-li na nějaké téma, které stojí za článek.

Je mi pochopitelně jasné, že i mezi libertariány existuje mnoho minarchistů, kteří považují nějaký minimální stát za nutný. Prosím ty, kdož tak soudí, aby mé články nebrali jako útok na své názory, nýbrž jako podnět k přemýšlení; konec konců, nemusíme se přece shodnout ve všem, ač pevně doufám, že snad v některém z dílů naleznete vysvětlení, proč by nějaká oblast, o které jste se doposud domnívali, že musí být spravována státem, třeba mohla v soukromých rukou svobodných lidí fungovat lépe.

Nechcete či nemůžete-li z libovolných důvodů vstupovat zde do diskuse, budu rád, pošlete-li mi své případné komentáře na mail (urza v doméně rdx2 s vrcholovou doménou cz). Jak je již asi patrno z výše uvedeného, budu rád na základě vašich připomínek a námětů přidávat další díly; a to jak k tématům zbrusu novým, tak i těm výše uvedeným (protahovat články nechci, dal jsem si –a dodržel– předsevzetí, že žádný z textů nebude –kvůli snazší čitelnosti– příliš dlouhý; v případě zájmu však mohu kterékoli téma více rozvést článkem novým). Za všechny vaše –pozitivní i negativní– ohlasy předem děkuji a doufám, že se mi podaří poskytnout náměty k přemýšlení alespoň některým z vás.