Anarchokapitalismus, díl čtrnáctý a 1/2: Soudnictví a právo

Ve třetím dílu tohoto seriálu jsem psal o přirozeném právu, jehož „platnost“ v anarchokapitalismu předpokládám (platností zde nemíním, že bude vždy a za všech okolností dodržováno, nýbrž jen tolik, že většina konfliktů bude řešena přibližně v souladu s ním). Navzdory tomu v dílu čtrnáctém, který se věnuje soudům a rozhodování sporů, nebylo přirozené právo vůbec zmíněno. Pro ty, kterým to připadá podivné, je určen tento text, ve kterém se pokusím spojení mezi přirozeným právem a svobodným soudnictvím objasnit.

Z minulého dílu vyplývá, že soukromí arbitři na volném trhu rozhodují spory tak, jak to nejvíce vyhovuje lidem. Zároveň ale v celém seriálu vycházím z přirozeného práva. Nejsou tyto myšlenkové konstrukce nekorektní? Nikoliv, ukáže-li se, že rozhodci na volném trhu budou soudit v souladu s přirozeným právem. Že tak skutečně soudí, nám „shodou okolností“ ukazuje celá historie soukromého soudnictví. Téměř všechna známá lidská společenství, ve kterých fungovalo svobodné bezstátní soudnictví (jejich příklady lze nalézt v minulém dílu), se řídila přirozeným právem, případně něčím, co mu bylo velmi podobné. Tento fakt do jisté míry ilustruje, že je přirozené právo asi skutečně nějak „zakódováno“ v našich mozcích, jak již bylo naznačeno v dílu třetím (ač nejspíše neexistuje způsob, jak něco takového přesvědčivě dokázat, lze toto pozorování brát jako určitou indicii). Historická zkušenost též dává vzniknout předpokladu, že když soukromí soudci skoro vždy rozhodovali v souladu s přirozeným právem, mohli by tak činit i nadále; přesto sama o sobě nevysvětluje, proč tomu tak je, o což se pokusím v tomto textu.

Pravděpodobně každý z nás se již setkal s větou: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Osobně tuto vágní frázi nemám moc rád, neboť je vlastně tautologií, která platí za všech podmínek. Konec konců i svoboda dozorců v lágrech končila tam, kde začínala svoboda jejich vězňů. Aby ono tvrzení dávalo smysl, musí navíc platit nevyřčený předpoklad, že hranice svobody se nachází „uprostřed“ mezi těmi, kterých se to týká. V takovém případě jde o myšlenku velmi ušlechtilou. Pojďme se na ni nyní podívat ze dvou různých úhlů pohledu.

Zaprvé ji porovnejme s přirozeným právem. Tomu zjevně neodporuje s ohledem na to, že přirozené právo je zcela nearbitrární a nepřiznává nikomu a priori více pravomocí než komukoli jinému, takže hranice svobody mezi libovolnými jedinci je v souladu s tímto právem vždy právě „uprostřed“. Pravdou je, že si lze představit i jiné koncepty práva, které neodporují tezi o tom, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého (rozšířené o to, že hranice musí být „uprostřed“), avšak takové koncepty jsou značně nesystematické a navíc porušují vlastnická práva.

Zadruhé porovnejme tuto tezi s rozhodováním svobodných soudců. Jak bylo uvedeno v minulém dílu, nestrannost a nezaujatost těchto soudů tvoří základní kámen jejich samotné existence. Není-li soukromý rozhodce nestranný, lidé přestanou poptávat jeho služby. Ale co jiného je nestranné rozhodování, než snaha o vytyčení hranice svobody mezi stranami sporu pokud možno co nejblíže k „prostředku“? Přesně o to se budou soukromí arbitři pokoušet.

Tyto dva úhly pohledu na tutéž věc částečně vysvětlují, proč svobodní soudci většinou rozhodují v souladu s přirozeným právem. Proč je vysvětlení jen částečné? Protože jak již bylo uvedeno výše, existují ještě další právní koncepty, které neodporují hledání hranice svobody „uprostřed“ mezi znesvářenými jedinci, ale přirozenému právu odporují. Příkladem budiž imaginární „rozšíření“ přirozeného práva o to, že každý má povinnost postarat se o své rodiče, až tito budou staří. Názory na podobné modifikace přirozeného práva se ale velmi liší a každý by nejraději uplatňoval jiné. V případě, že nějaký rozhodce něco takového připustí, začne se jeho způsob rozhodování odlišovat od ostatních, čímž je proti nim znevýhodněn a může přijít o zákazníky (vizte minulý díl). Čím více se pak bude od přirozeného práva vzdalovat, tím rozdílnější bude zároveň jeho rozhodování oproti jiným soudcům, neboť přirozené právo je jakousi nejmenší podmnožinou pravidel, o které lze říci, že platí pro všechny stejně (a soudce podle nich tedy rozhoduje nestranně).

Námitku proti takovým úvahám, se kterou se lze občas setkat, lze vyjádřit asi takto: „A kde je záruka, že soudy skutečně budou uznávat přirozená práva? Co když na trhu vznikne poptávka po masovém pošlapávání vlastnických práv?“ Taková záruka samozřejmě neexistuje. Ač historie ukazuje, že k něčemu takovému obecně nedochází, nelze zaručit, že se to v budoucnu nestane. Avšak jaké záruky nám dává stát, že se třeba nestane totalitou? Také žádné. Ale jeden rozdíl přece jen existuje; celá historie je plná příkladů, kdy se tak skutečně stalo. Neexistence takové záruky v anarchokapitalismu s sebou přináší ještě jednu výhodu: přirozené právo není absolutní danost, podle které se lidé musí řídit bez ohledu na cokoliv (takto se státy snaží prezentovat své zákony); soudce může –shledá-li striktní aplikaci přirozeného práva v nějakém specifickém případě za nevhodnou– prostě rozhodnout jinak (a budou-li lidé toto rozhodnutí považovat za moudré, soudce získá zákazníky, v opačném případě o ně přijde; takto nese –na rozdíl od soudců státních– plnou odpovědnost za svá rozhodnutí).

Doufám, že po zahrnutí všech výše uvedených aspektů již není pro čtenáře takovou záhadou, proč se soudy ve svobodných společnostech většinou řídily přirozeným právem, případně nějakým velmi podobným konceptem. Ze stejných důvodů lze očekávat, že přirozené právo bude uznáváno v každé civilizované společnosti, která není zkažena státem. Ten však v naší společnosti zajišťuje vymáhání soudních rozhodnutí v případech, kdy alespoň jedna ze stran sporu odmítá mírové řešení; proto se v příštím dílu zaměříme na to, jak by i tato oblast mohla fungovat bez státních zásahů.