Anarchokapitalismus, díl bonusový: Boření mýtů

16. 02. 2014 20:02:20
V tomto bonusovém dílu k seriálu o anarchokapitalismu budou rozebrány některé široce rozšířené mylné myšlenkové konstrukty, na něž lze velmi často narazit v diskusích o bezstátní společnosti a které se typicky vyznačují tím, že obsahují jakýsi implicitní předpoklad, který je v nich většinou velmi dobře ukrytý a navíc na první pohled vypadá pravdivě. Úkolem tohoto článku je na takové předpoklady poukazovat a následně je vyvracet.

Nemohu začít jinak než zmínkou o brilantním francouzském mysliteli a ekonomovi, který se tohoto úkolu zhostil naprosto skvěle již v první polovině devatenáctého století. Není jím nikdo jiný než Claude Frédéric Bastiat. Ten své dílo „Co je a co není vidět“ zasvětil právě vyvracení rozšířených omylů; při jeho čtení se člověk jen těžko ubrání údivu, kolik věcí, které lidi pálily už před dvěma sty lety, je aktuálních dodnes, stejně jako kolik mýlek –vyvrácených po dvě staletí– jsou politici schopni stále opakovat a jejich voliči jim to věřit. Každému čtenáři vřele doporučuji „Co je a co není vidět“ přečíst – jedná se o krátkou úvahu, která je volně ke stažení na Internetu; k jejímu přečtení postačí hodina až dvě, během kterých získáte více –a kvalitnějších– znalostí, než absolvováním leckterého ekonomického –neřkuli snad politologického– kurzu. Já se však v rámci tohoto článku nebudu věnovat dvě století vyvráceným bludům; beztak to zmíněný francouzský myslitel udělal mnohem lépe, než bych já kdy dokázal.

Obrovský omyl, který si dle mého názoru zaslouží podrobnější rozbor, spočívá v poměrně rozšířeném zaměňování ceny a nákladů v oborech, které jsou prakticky zcela ovládané státem. Stejně jako fakt, že Carl Menger –jeden ze zakladatelů Rakouské ekonomické školy– již v roce 1870 vyvrátil Ricardovu nákladovou teorii hodnoty (hodnota statku odpovídá úsilí k jeho tvorbě vynaloženému) a nahradil ji subjektivní teorií hodnoty (hodnota statku je rovna nejvyšší ceně, kterou je za něj někdo ochoten zaplatit), nezabránil komunistům houfně následovat Marxovo učení zakládající se na tomto vyvráceném omylu, nebrání ani dnešní všeobecná akceptace subjektivní teorie hodnoty (minimálně na intuitivní úrovni) tomu, aby lidé často sklouzávali k nákladové teorii hodnoty v případě posuzování akcí státu. Když pak stát například zaplatí cenu X za stavbu silnice, předpokládá se, že její hodnota je X (nedošlo-li ke zpronevěře); to však samozřejmě není pravda, neboť hodnota silnice je stále rovna částce, kterou by za ni lidé dobrovolně byli ochotni dát, což mohlo být klidně méně než X. V takovém případě se silnice neměla vůbec stavět (nebo se měla postavit –třeba horší– levněji). Se stejnými úvahami se lze setkat například ve zdravotnictví (lidé předpokládají, že cena nějakého zákroku je fixní a rovna současným nákladům; vůbec neuvažují, že může být klidně nižší a zákrok by měl být prováděn levněji – ač třeba méně kvalitně): mnoho lidí žije v představě, že kapitalistické zdravotnictví by vypadalo prakticky stejně jako to státní, jen by bylo jinak financované; tato představa (a všechny jí podobné) však odporují subjektivní teorii hodnoty a nahrazují ji dávno překonanou teorií nákladovou.

Jiný omyl, který však vychází ze stejných kořenů, bývá často vyjádřen námitkou: „Kdyby to či ono neplatil stát, lidé by na to dobrovolně peníze nedávali.“ I když pomineme, že taková tvrzení typicky vychází z přenesení současného stavu do anarchokapitalistického světa (příkladem budiž teze, že stát musí zajišťovat lidem důchody, protože oni sami by to nezvládli, neboť teď si na důchod dobrovolně také skoro nikdo nespoří; je však opomenut fakt, že lidé si dobrovolně nespoří na důchody zejména proto, že už to za ně dělá stát), zůstávají tu nějaké statky, pro které je skutečně pravdou, že kdyby je neplatil stát, lidé by nebyli ochotni je dobrovolně financovat v současném rozsahu. Co to ale znamená? Pouze to, že lidé upřednostňují jiné věci před těmito statky. Proč? Protože si za své peníze raději koupí něco jiného. Když tedy vláda nutí lidi násilím platit něco, co by dobrovolně nezaplatili, jsou na tom pak vždy hůře, než by byli bez onoho donucování.

Velmi často se lze od odpůrců anarchokapitalismu setkat s následující argumentací: „Jaká je záruka, že nějaká z bezpečnostních agentur –případně jiných mocných korporací– neovládne celou společnost a všechny nezotročí?“ Inu, taková záruka pochopitelně neexistuje. Jenže to ani v žádném státu ne. Navíc, i kdyby k tomu došlo, bude mít taková korporace monopol na násilí a stane se vlastně státem. Takže toto „ukrutné selhání“ anarchokapitalismu znamená, že se změní ve stát. „Jistě,“ namítají mnozí: „ale není stát jako stát; korporace, která ovládne anarchokapitalistickou společnost, může být neuvěřitelně krutá a zlá.“ To sice může, ale proč tolik lidí předpokládá, že akcionáři velkých korporací budou dělat vždy to nejhorší, zatímco politici ve vládě (ať už libovolné) nikoliv? Vždyť jen pohleďte na morální profily našich současných politiků! Jaká je pravděpodobnost, že akcionáři nějaké korporace budou horší?

Dalším oblíbeným argumentačním nesmyslem je porovnávání anarchokapitalismu s neexistující a neuskutečnitelnou bájnou ideální společností, jež nemá žádné chyby, namísto srovnávání s nějakým konkrétním modelem (byť třeba teoretickým). Již nesčetněkrát jsem byl účastníkem či svědkem diskusí o anarchokapitalismu, ve kterých byl zastánce tohoto systému tlačen svými oponenty do pozice, ve které musel obhajovat bezstátní společnost v naprosto absurdních scénářích (v tom nejextrémnějším, který jsem zažil, se dokonce nacházelo podomácku vyrobené zařízení na tvorbu černých děr), přičemž když uzná, že by výsledkem byla nějaká nespravedlnost, případně něčí smrt, je anarchokapitalismus ihned zesměšňován a považován za špatný. Jako kdyby státy nic podobného nezapřičiňovaly, jako kdyby v současném světě nebyly války, ve kterých lidé umírají po milionech, jako kdyby neexistovaly gulagy a koncentrační tábory, jako kdyby nebylo žádné zlo. Je vždy třeba mít na paměti, že asi žádný anarchokapitalista nepovažuje bezstátní společnost za ideální a bezchybnou; pouze za nejlepší reálně možnou.

Vyskytne-li se ve státem ovládané společnosti nějaký všeobecný problém, lidé mají tendenci volat k nápravě vládu. Něco je špatně? No tak se to prostě zakáže, není snazšího řešení. Málokdo však už přemýšlí nad tím, jaké vedlejší efekty takový zákaz bude mít. A když už se někdo výjimečně zamyslí nad přímými důsledky zákazu jako takového, jen zřídka zahrne do svých úvah i cenu za jeho prosazování. Budou-li se vynakládat prostředky na vymáhání zákazu, logicky musí chybět jinde. Volat po státním zásahu by měla být vždy až poslední možnost (nejlépe tak moc poslední, aby k ní vůbec nedošlo).

V naší společnosti je navíc nemálo případů, kdy je samotný problém vyvolán nějakým zákonem či regulací. Typickým příkladem je například to, když státy napřed donutí své občany povinně přijímat nekrytou měnu a bankám dají možnost tuto měnu emitovat, aby pak musely vytvářet další „regulace“, jimiž banky v této činnosti omezí, ač by bohatě stačilo zrušit ty zákony, které tento stav zapřičiňují. Mimochodem, kdo uhodl, proč je slovo regulace v uvozovkách? Inu, reguluje-li první zákon něco a druhý jej oslabuje, je druhý zákon deregulací, nikoliv regulací. Z toho mimo jiné plyne, že takzvaná „deregulace“ bankovnictví, tak často označována za příčinu krize, byla ve skutečnosti regulací (zákony vnucující povinnost přijímání národní měny a umožňující bankám její emitaci, jsou regulační; zákony, které je oslabují, jsou pak deregulační; ergo oslabení těchto oslabujících zákonů představuje regulaci).

S ohledem na to, že podobných mýtů jsou v myslích široké veřejnosti zasety stovky, mohl bych pokračovat ještě dlouho; a protože na to v rámci seriálu není prostor, vytvořil jsem na svých stránkách sekci, kde se vyvracením rozšířených nepravd zabývám. Prohlédnout si ji můžete na adrese ankap.urza.cz; lze počítat s tím, že ji budu postupně rozšiřovat (doposud jsem tak alespoň činil).

Tento díl však nemohu uzavřít jinak než slovy známého šéfkuchaře Zdeňka Pohlreicha, jehož názory jsou sice místy socialistické, nicméně krásně vystihl princip, proč jsou lidé tak náchylní k odmítání libovolných změn (mezi které pochopitelně patří i přechod k anarchokapitalismu): „Víte, co většinou lidi považujou za nejhorší na každý změně? Že potom je to jiný.“ A skutečně; kolik argumentů proti anarchokapitalismu spočívá de facto pouze v tom, že by něco bylo jinak?

Autor: Urza | neděle 16.2.2014 20:02 | karma článku: 12.34 | přečteno: 569x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Michal Sabó

Nechte nám Mrazíka! Proč Češi stále milují Rusko a staré časy?

Česká veřejnost je rozdělena na dvě poloviny. Jedna podporuje Ukrajinu, druhá si stojí za Ruskem. Co vede lidi k hájení tyranie?

29.3.2024 v 6:45 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 23 | Diskuse

Jiří Žamboch

Putinovo dnešní vojenské srovnání NATO a Ruska záměrně kulhá.Situace Ruska je o dost lepší

Dnešní srovnání NATO Putinem dalším chytrým Putinovým tahem.Prohlášení "Rusko vydává desetkrát méně na obranu než Spojené státy, tak je ruský útok na NATO nesmyslný." má ukolébat veřejnost evropských členů NATO.Je to však jinak.

28.3.2024 v 20:10 | Karma článku: 10.81 | Přečteno: 274 | Diskuse

Jan Pavelec

ČR má se svým upoceným pojetím liberalismu 200 let zpoždění.

Podle Listiny základních práv a svobod se Česká republika nesmí vázat na jakoukoliv výlučnou ideologii či náboženské vyznání, a podle Ústavy má být státem sociálním, nikoliv (neo)liberálním.

28.3.2024 v 15:50 | Karma článku: 14.60 | Přečteno: 225 | Diskuse

Jan Bartoň

Přichází nový věk – volíme mezi tragédií a realismem

Pan Václav Vlk starší uveřejnil skvělý komentář k současné mezinárodní situaci pod titulkem Přichází nový věk tragédie. Abychom předešli tragédii, musíme zvolit realismus.

28.3.2024 v 10:00 | Karma článku: 29.41 | Přečteno: 632 | Diskuse

Petr Duchoslav

Ruský břeh Roberta Fica

Jsem proslovenský, dělám vlasteneckou a suverénní politiku, vše jen pro národ. Tak by se stručně dala charakterizovat politika staronového premiéra Roberta Fica. Zní to sice líbivě, ale realita je bohužel jiná.

27.3.2024 v 9:24 | Karma článku: 25.27 | Přečteno: 529 | Diskuse
Počet článků 24 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 585
Živím se jako programátor (především S&F MMO her), vystudoval jsem informatiku na matematicko-fyzikální fakultě UK a jeden den v týdnu učím na gymnasiu informatiku a matematiku jako externista. Mezi mé největší zájmy patří rodina (manželka a tři děti), fantasy a sci-fi (tvorba a hraní her, čtení knih, čtení a psaní povídek, sledování filmů), práce a přemýšlení (o Bohu, politice, společnosti, ekonomii). Jsem libertarián-anarchokapitalista; rád na toto téma píši články zejména pro Mises Institut.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...