Anarchokapitalismus: Úvod
Tato série článků nese jméno „Anarchokapitalismus“; podle myšlenkového směru, jehož základy spočívají v naprosté nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a jehož nejvyšší hodnotou je svoboda a s ní neoddělitelně spjatá odpovědnost. Anarchokapitalisté věří, že každý jedinec by měl žít svobodně, dokud se své svobody dobrovolně nevzdá; a že nikdo nemá právo druhému vládnout bez jeho explicitního souhlasu. Na rozdíl od jiných anarchistických škol, které většinou kladou důraz především na osobní svobodu jedince, anarchokapitalismus obhajuje svobodu ekonomickou úplně stejně jako tu osobní; důvodem je přesvědčení, že potlačení ekonomické svobody vede zároveň k omezení svobody osobní (a naopak).
Anarchokapitalisté z absolutní nedotknutelnosti vlastnických práv vyvozují pomocí logiky celý svůj pohled na svět. Například všechna „lidská práva“ odvozují výhradně z práv vlastnických (kupříkladu právo na život vyplývá z toho, že člověk vlastní sám sebe a jeho zabitím dojde k narušení tohoto vlastnictví). Další ze základních pilířů anarchokapitalistického smýšlení tvoří takzvaný princip neagrese, podle kterého nikdo nesmí iniciovat násilí vůči druhým. Není těžké nahlédnout, že i princip neagrese vyplývá právě z nedotknutelnosti vlastnických práv. Ostatně i podstata samotné svobody, nejvyšší z anarchokapitalistických hodnot, spočívá v možnosti každého, aby si se svým majetkem (který typicky zahrnuje i jeho tělo) nakládal dle svého uvážení, což je mimochodem nejvyšší možná míra svobody, která může platit zároveň pro všechny (vyšší míra svobody pro kohokoli už musí být nutně na úkor někoho jiného).
V současné společnosti existuje jeden typ organizací, které značně odporují anarchokapitalistickým principům. Jsou to státy. Ty svou neúctou k vlastnickým právům jednotlivců, která hrubě porušují –zákony upravujícími, jak si kdo může postavit vlastní dům na vlastním pozemku počínaje, výběrem daní konče– bez ustání den za dnem více a více, šlapou po jejich svobodě. Z tohoto důvodu vnímají anarchokapitalisté státy jako kořen většiny současného zla.
Protože o nezbytnosti státu a správnosti demokracie nás již od útlého věku, kdy se naše mysl a názory teprve začínají formovat, přesvědčují státem ovládané školy, píši své texty jako opozici proti takovým tvrzením. Mí protivníci mají ale jednu obrovskou výhodu; začali mnohem dříve a již předem nasadili většině lidí do hlav, že myšlenky, které hájím, jsou absurdní, nereálné, nežádoucí a nesmyslné. Ruku na srdce: Kdo z vás, vážení čtenáři, přistupuje k myšlence o bezstátní společnosti negativně již nyní? A kdo z vás, kteří tak činíte, se nějakou dobu seriózně a nepředpojatě tou myšlenkou zabýval? Vím, že mnozí tento text odmítnou; přesto bych vás však chtěl poprosit, abyste tak nečinili na základě „argumentů“ typu: „každý přece ví, že to by nefungovalo,“ nýbrž po zralé –a pokud možno nezaujaté– úvaze.
Na následujících řádcích bych rád nastínil přibližnou strukturu tohoto seriálu. První čtyři díly popisují obecné principy volného trhu a srovnávají centrální plánování s tržní ekonomikou. V dalších dílech jsou rozebírány jedna po druhé různé domény našeho života, které drží ve svých násilných a nenasytných rukou stát –jako například školství či zdravotnictví– a popsány některé možné alternativy, jak by tyto služby mohly být zajišťovány svobodnými lidmi v rámci volného trhu bez účasti vlád.
Každá taková alternativa by měla ukazovat, kterak by společnost mohla fungovat na základě dobrovolného konání jedinců, kteří nejsou nikomu podřízeni; dále pak se pokusím ukázat, že nepotřebujeme nikoho, kdo by nám vládl, rozhodoval za nás a komu bychom se museli podřizovat a zodpovídat. Pokusím se také doložit, že a proč jsou tvrzení o nutnosti vlád pouze prostředky mocných, jak udržet své poddané v iluzi o tom, že je potřebují, protože jinak by se všichni změnili v krvežíznivé bestie.
Zároveň je třeba si uvědomit, že zmíním-li se o nějaké alternativě poskytování určitých služeb bez státních zásahů, rozhodně tím netvrdím, že je to jediná možná nestátní cesta. Je absurdní se domnívat, že by žádný z milionů podnikatelů nevymyslel poskytování té které služby lépe, než jak to zde nastíním já (či jak by to dokázala vymyslet libovolná hrstka sebelepších politiků); jen si představte, jak vypadal tento svět před pouhými sto lety a jak skvělé nápady a píle mnohých lidí předčila i předpoklady těch nejodvážnějších vizionářů tehdejší doby.
A zamyslíte-li se nad tím, kdo byli ti, kdo posunuli naši civilizaci tolik kupředu, uvidíte, že se nejednalo –až na výjimky– o státní úředníky a politiky, nýbrž většinou o lidi sledující své vlastní zájmy; zejména za šíření technologií a vynálezů mezi širokou veřejnost a za jejich finanční dostupnost „pro každého“ můžeme poděkovat podnikatelům, kterým je tak často vyčítáno, že sledují jen svůj vlastní zisk. Vidíme-li takové výčitky moc často, je snadné zapomenout, že těch svých zisků dosahují právě tvorbou blahobytu pro společnost; tomu, proč a jak to přesně funguje, se budu věnovat hned v prvním dílu.
O čem všem se v této sérii budete moci dočíst? Základ tvoří následujících šestnáct článků:
- Vzácné zdroje a systém cen
- Proč selhává centrální plánování
- Přirozené právo
- Podpora nezodpovědnosti vede k více nezodpovědným
- Peníze
- Hasiči
- Kultura
- Školství
- Sociální systém
- Zdravotnictví
- Veřejná prostranství a svoboda slova
- Silnice a dopravní pravidla
- Životní prostředí
- Soudnictví
- Vymáhání práva
- Armáda
Vycházet budou pravidelně každý týden v neděli (a protože jsou již napsané, nemusíte se bát zpoždění z časových důvodů). Krom těchto pravidelných dílů vyjdou pravděpodobně ještě nějaké bonusové či dodatkové (některé už mám rozmyšlené, jiné mohou přijít na základě případných podnětů v diskusích), které ale nijak nenaruší nedělní pravidelníky. Různé přídavné díly navíc plánuji psát i v budoucnu, narazím-li na nějaké téma, které stojí za článek.
Je mi pochopitelně jasné, že i mezi libertariány existuje mnoho minarchistů, kteří považují nějaký minimální stát za nutný. Prosím ty, kdož tak soudí, aby mé články nebrali jako útok na své názory, nýbrž jako podnět k přemýšlení; konec konců, nemusíme se přece shodnout ve všem, ač pevně doufám, že snad v některém z dílů naleznete vysvětlení, proč by nějaká oblast, o které jste se doposud domnívali, že musí být spravována státem, třeba mohla v soukromých rukou svobodných lidí fungovat lépe.
Nechcete či nemůžete-li z libovolných důvodů vstupovat zde do diskuse, budu rád, pošlete-li mi své případné komentáře na mail (urza v doméně rdx2 s vrcholovou doménou cz). Jak je již asi patrno z výše uvedeného, budu rád na základě vašich připomínek a námětů přidávat další díly; a to jak k tématům zbrusu novým, tak i těm výše uvedeným (protahovat články nechci, dal jsem si –a dodržel– předsevzetí, že žádný z textů nebude –kvůli snazší čitelnosti– příliš dlouhý; v případě zájmu však mohu kterékoli téma více rozvést článkem novým). Za všechny vaše –pozitivní i negativní– ohlasy předem děkuji a doufám, že se mi podaří poskytnout náměty k přemýšlení alespoň některým z vás.
Urza
Anarchokapitalismus: Závěr
Tímto článkem seriál o anarchokapitalismu končí. Upřímně doufám, že alespoň některým čtenářům přinesl něco zajímavého, případně vysvětlil potenciální nejasnosti ohledně tohoto myšlenkového směru; a je-li díky tomuto seriálu něčí pohled na svět nyní liberálnější, byla má snaha úspěšná a čas strávený psaním přinesl kýžené ovoce.
Urza
Anarchokapitalismus, díl bonusový: Boření mýtů
V tomto bonusovém dílu k seriálu o anarchokapitalismu budou rozebrány některé široce rozšířené mylné myšlenkové konstrukty, na něž lze velmi často narazit v diskusích o bezstátní společnosti a které se typicky vyznačují tím, že obsahují jakýsi implicitní předpoklad, který je v nich většinou velmi dobře ukrytý a navíc na první pohled vypadá pravdivě. Úkolem tohoto článku je na takové předpoklady poukazovat a následně je vyvracet.
Urza
Anarchokapitalismus, díl šestnáctý: Armáda
Poslední díl tohoto seriálu rozebírá téma pravděpodobně nejobtížnější – totiž obranu bezstátního území proti vnějšímu agresorovi, o kterém lze téměř s určitostí předpokládat, že se bude jednat o nějaký stát, neboť co svět světem stojí, se ještě svobodní lidé, kterým nikdo nevládne, nikdy nepokusili obsadit nějaké velké území a podrobit si tamní obyvatelstvo; války byly od nepaměti záležitostmi vlád a mocipánů, nikoliv jejich poddaných, kteří však vždy nesou následky a trpí za rozhodnutí svých vládců, kteří je maximálně dokáží čas od času –za jejich peníze– masovou propagandou přesvědčit o tom, že válku vlastně chtějí.
Urza
Anarchokapitalismus, díl patnáctý a 1/2: Zločin a trest
Ačkoliv bylo v patnáctém dílu o volnotržní vymahatelnosti práva bezpečnostními agenturami zmíněno odškodné, které by po dopadení musel zaplatit zločinec své oběti, zatím jste se nikde v celém seriálu neměli možnost dočíst nic o trestání těch, kteří nějakým způsobem poruší cizí vlastnická práva. To bych rád napravil v rámci tohoto textu, ve kterém nabídnu několik alternativ, jak by se volný trh v anarchokapitalismu mohl s daným problémem vypořádat.
Urza
Anarchokapitalismus, díl patnáctý: Vymáhání práva
Čtrnáctý díl popisuje svobodné soudnictví; ukazuje, proč soukromí rozhodci řeší spory morálněji a efektivněji než státní soudci, avšak zabývá se jen řešením sporů jako takových, zcela pomíjí vymahatelnost soudního rozhodnutí; ta je klíčová zejména v případech, kdy někdo spáchá zločin a sám moc dobře ví, že by jej každý soud shledal vinným, takže nemá o žádnou arbitráž zájem. Cílem tohoto textu je vysvětlení, jak by si s takovými zlosyny poradila anarchokapitalistická společnost.
Urza
Anarchokapitalismus, díl čtrnáctý a 1/2: Soudnictví a právo
Ve třetím dílu tohoto seriálu jsem psal o přirozeném právu, jehož „platnost“ v anarchokapitalismu předpokládám (platností zde nemíním, že bude vždy a za všech okolností dodržováno, nýbrž jen tolik, že většina konfliktů bude řešena přibližně v souladu s ním). Navzdory tomu v dílu čtrnáctém, který se věnuje soudům a rozhodování sporů, nebylo přirozené právo vůbec zmíněno. Pro ty, kterým to připadá podivné, je určen tento text, ve kterém se pokusím spojení mezi přirozeným právem a svobodným soudnictvím objasnit.
Urza
Anarchokapitalismus, díl čtrnáctý: Soudnictví
Soudní moc, bezpečnostní složky, obrana proti vnějšímu nepříteli. Konečně se dostáváme k těm nejzajímavějším a zároveň nejkontroverznějším tématům tohoto seriálu; krom toho, že většina lidí vůbec nepřipouští ani hypotetickou možnost existence výše uvedeného bez států a jejich vlád, dávají navíc tyto oblasti vyniknout názorovým neshodám mezi anarchokapitalisty a minarchisty (zastánci minimálního státu). Tento díl je věnován soudům a soudnictví jako takovému; nebudeme však zatím řešit otázku, jak se soudit s někým, kdo odmítá spolupracovat, případně jak jej následně donutit soudní rozhodnutí respektovat – tím se zabývá díl patnáctý.
Urza
Anarchokapitalismus, díl třináctý: Životní prostředí
Ochrana životního prostředí je jednou z oblastí, které se běžně uvádějí jako příklad oboru, kde takzvaně selhává volný trh, takže jej musí regulovat stát. Na rozdíl od většiny odvětví regulovaných státem, kolem kterých se točí mnoho debat a emocí, není ochrana životního prostředí v diskusích o anarchokapitalismu tak často přetřásána; jen jako obvykle skoro všichni „vědí“, že to musí dělat stát, protože jinak „by to nefungovalo“. Pojďme si tedy toto téma rozebrat trochu hlouběji.
Urza
Anarchokapitalismus, díl dvanáctý: Silnice a dopravní pravidla
Asi nejčastější otázka etatistů, která zazní poté, co se anarchokapitalista zmíní o bezstátní společnosti, kupodivu nesměřuje k soudům, policii či armádě, nýbrž zní: „A kdyby tady nebyl stát, kdo by stavěl silnice?“ Ač je tato otázka základem mnoha libertariánských vtipů, což by mohlo svědčit o velmi zjevné odpovědi, osobně nepovažuji toto téma za zrovna jednoduché na vysvětlování; přesto se pokusím ukázat, proč správná odpověď zní: „Svobodní lidé, kterým nikdo nevládne, budou stavět silnice; navíc daleko efektivněji než stát.“
Urza
Anarchokapitalismus, díl jedenáctý: Veřejný prostor a svoboda slova
Všude kolem nás existuje mnoho prostoru, který nemá žádného soukromého vlastníka, neboť správcem takového území je stát; může se jednat o náměstí, parky, lesy, louky, pole, řeky, různé budovy, ale také silnice a cesty. V tomto článku se zamyslíme nad tím, zda by takové pozemky nemohli lépe obhospodařovávat svobodní lidé. Jediné, čemu se zatím věnovat nebudeme, je doprava a vůbec všechny transitní funkce veřejných prostranství (zejména silnic a cest); tomuto velkému tématu je vyhrazen celý dvanáctý díl.
Urza
Anarchokapitalismus, díl desátý: Zdravotnictví
Zdravotnictví je jedna z mnoha oblastí, které jsou tak silně regulované, že je de facto řídí stát a podléhají centrálnímu plánování. Vláda akredituje nemocnice i jednotlivé lékaře, čímž určuje, kolik jakých nemocnic kde bude; zároveň také pomocí zákonů a regulací upravuje prakticky vše, co se v těch nemocnicích děje, čímž je –i v případě, že je přímo nevlastní– ve skutečnosti řídí více, než jejich případní majitelé. A jak už to tak u podobných věcí bývá, skoro nikdo už si je bez státu ani nedokáže představit.
Urza
Anarchokapitalismus, díl devátý: Sociální systém
Důchody, podpora v nezaměstnanosti, všemožné sociální dávky a péče o chudé obecně jsou doménami, ve kterých se moderní státy angažují tak výrazně, že už je mnoho lidí považuje za jednu z klíčových rolí státu, ba dokonce se lze často setkat s názorem, že kdyby nic z výše uvedeného neřešila vláda a kdyby solidarita nebyla vynucena násilím, prakticky by zanikla. Protože jsou tyto názory ve společnosti již silně zakořeněny, lidé nezřídka zapomínají na fakt, že vlády ovládající sociální systém jsou relativní novinkou; dříve však tyto věci také normálně fungovaly, avšak na bázi dobrovolnosti.
Urza
Anarchokapitalismus, díl osmý a 1/2: Školství a svoboda
Osmý díl tohoto seriálu byl zakončen odvážnou teorií o tom, jak by také mohlo fungovat vzdělávání. Připadá vám to nereálné? Pomysleli jste si něco o tom, že tohle už ti libertaráni snad ani nemohou myslet vážně? Jedná se o salónní teorie a pusté tlachy někoho, kdo o učení nic neví? Myslíte si, že by to nefungovalo?
Urza
Anarchokapitalismus, díl osmý: Školství
Školství a vzdělávací systém jsou –přinejmenším na našem území– už přes dvě stovky let nerozlučně spjaty se státem. Dnes to znamená, že „pravidla hry“ ve školství určuje vláda, která rozhoduje o tom, co se musí učit, jak se to může učit, kdo to smí učit, kdo se to smí učit, kdo se to musí učit, jak dlouhou dobu musí být učen, jakým způsobem má být hodnocen, a jaký trest čeká toho, kdo se protiví jakémukoli z výše uvedených nařízení. A zejména těm, kterým už jen samy výše uvedené důvody nepřipadají dostatečné pro zrušení státního školství, je určen následující text.
Urza
Anarchokapitalismus, díl sedmý: Kultura
Kultura –a umění obecně– obohacuje člověka na duchu i na mysli, je prospěšná společnosti; proto by měla být subvencována státními dotacemi, jinak by mnoho krásného zmizelo. Nějaké umění si na sebe vydělá samo, jiné by bez dotací zaniklo; takové přece musíme před zánikem chránit. Něco podobného vám řekne většina lidí, když se jich zeptáte, co soudí o státním financování kultury. Pojďme se však hlouběji zamyslet nad důsledky, než přijmeme nějaký zbrklý závěr.
Urza
Anarchokapitalismus, díl šestý: Hasiči
Soukromí hasiči. Absence státních hasičů. Když něco podobného člověk vysloví ve většinové společnosti, reakce bývají různé. Většinou velmi emocionální, často se dostáváme k různým barvitým obrazům, ve kterých figurují hořící domy, z nichž jsou zachraňováni platící zákazníci, zatímco ostatní končí v plamenech a vyskakují z oken jako živé pochodně. Protože jsou tyto emoce přesně tím, čím stát manipuluje své občany, zkusme je na chvilku odložit stranou a hlouběji o věcech popřemýšlet.
Urza
Anarchokapitalismus, díl pátý: Peníze
Tento díl si dovolím uvést známým citátem: „Dejte mi možnost tisknout a ovládat peníze, a nebude mne zajímat, kdo tvoří zákony,“ jehož autorem není nikdo jiný než Mayer Anselm Rothschild, který dle mého názoru při formulaci této věty opomněl jeden velmi důležitý fakt; napadá některého z čtenářů, proč by panu Rothschildovi nejspíše nebylo tak úplně jedno, kdo tvoří zákony?
Urza
Anarchokapitalismus, díl čtvrtý: Kam vede podpora nezodpovědnosti?
„Kdo obětuje trochu svobody, aby získal trochu bezpečí, ztratí obojí a nezaslouží si ani jedno,“ řekl Benjamin Franklin, americký myslitel a vědec osmnáctého století; já tímto citátem začínám text, který bude věnován právě státním zásahům, které si kladou za cíl zajistit lidem bezpečí a ochraňovat je. Co o takových zásazích můžeme říci?
Urza
Anarchokapitalismus, díl třetí: Přirozené právo
Ve dvou předchozích dílech jsme si ukázali, proč je volný trh v uspokojování lidských potřeb obecně lepší než státní centrální plánování. S tím je mnoho lidí ochotno souhlasit, avšak namítají, že takto „pravicové“ smýšlení je sice efektivní, avšak bezcitné, amorální, neetické a nespravedlivé. Je tomu skutečně tak? Znamená skutečně více státu sice menší efektivitu, ale více spravedlnosti? Pojďme si tyto otázky rozebrat a zodpovědět.
Urza
Anarchokapitalismus, díl druhý a 3/4: Ekonomická kalkulace a lidé
Jelikož se na druhý díl v celém seriálu odkazuji rozhodně nejčastěji, domnívám se, že si dané téma zaslouží ještě jedno rozšíření, neboť je skutečně naprosto zásadní. Doposud jsme se na problém ekonomické kalkulace dívali pouze z pohledu centrálního plánovače; rád bych však ještě ukázal, jak vypadají důsledky nemožnosti ekonomické kalkulace v centrálním plánování z pohledu jeho poddaných.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 24
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 586x
Mezi mé největší zájmy patří rodina (manželka a tři děti), fantasy a sci-fi (tvorba a hraní her, čtení knih, čtení a psaní povídek, sledování filmů), práce a přemýšlení (o Bohu, politice, společnosti, ekonomii). Jsem libertarián-anarchokapitalista; rád na toto téma píši články zejména pro Mises Institut.