Anarchokapitalismus, díl jedenáctý: Veřejný prostor a svoboda slova

Všude kolem nás existuje mnoho prostoru, který nemá žádného soukromého vlastníka, neboť správcem takového území je stát; může se jednat o náměstí, parky, lesy, louky, pole, řeky, různé budovy, ale také silnice a cesty. V tomto článku se zamyslíme nad tím, zda by takové pozemky nemohli lépe obhospodařovávat svobodní lidé. Jediné, čemu se zatím věnovat nebudeme, je doprava a vůbec všechny transitní funkce veřejných prostranství (zejména silnic a cest); tomuto velkému tématu je vyhrazen celý dvanáctý díl.

Za nejzávažnější důvod, proč by stát (a státem míním v celém článku i jeho obce) neměl vlastnit žádnou půdu, považuji totéž, co u všech ostatních domén, do kterých stát zasahuje: správa veřejného prostranství stojí peníze; žádná vláda žádného státu není a nikdy v historii nebyla produktivní, takže prostředky, které utrácí, musí a musela vždy uloupit poddaným. Loupež vnímám –a doufám, že v tom mi dá každý čtenář za pravdu– jako akt silně amorální. Za každým státním náměstím, lesem, budovou i cestou, kterých můžeme kolem sebe vidět spousty, stojí uloupené peníze. Z tohoto důvodu nemohu souhlasit s vládní správou veřejných prostor.

Jak už to tak bývá, morálka jde ruku v ruce s efektivitou, takže existují i praktické argumenty. Jeden z nich prezentoval známý vědec, doktor Garrett James Hardin, ve svém slavném eseji „Tragédie obecní pastviny“, kde srovnává přístup soukromníka k vlastní pastvině s přístupem lidu k pastvině státní. Majitel půdy pase na své louce jen tolik dobytka, aby ji neponičil a ona jej mohla živit. Naopak v šestnáctém století existovaly v Anglii pastviny, kam mohl svůj dobytek vyhnat každý; výsledkem samozřejmě bylo, že tam lidé nechali pást dobytka přespříliš, čímž učinili tyto pozemky pro daný účel dále nepoužitelnými.

Z této myšlenky vycházelo ve svých dílech mnoho dalších myslitelů. Například můj oblíbený autor Murray Newton Rothbard ve své knize „The Ethics of Liberty“ popisuje tragédii obecní pastviny takto: „Vlastní-li stát půdu a dovoluje-li jednotlivcům ji volně využívat, vede to samozřejmě k nadměrnému využívání tohoto zdroje a k plýtvání.“ V praxi se s tímto problémem lze setkat například ve státní správě unikátních přírodních památek (jsou často ničeny, neexistuje motivace je pořádně hlídat), některých chráněných živočišných druhů (kdyby z nich mohli mít soukromníci zisk, bylo by v jejich vlastním zájmu je chránit před pytláky), znečišťování řek či ovzduší (o tom více v dílu třináctém) a tak dále.

Ještě větší praktický problém než tragédii obecních pastvin spatřuji v rozhodování, jak nějaký prostor využívat. Vlastní-li stát prázdný pozemek, jakým způsobem rozhoduje, zda na něm bude park, nákupní centrum, hřiště, či parkoviště? Malá skupinka úředníků to nějak určí. Jejich motivace může být různá: počínaje tím, že je někdo podplatí, přes to, že sami bydlí poblíž a jejich děti si nemají kde hrát, až po křišťálově čisté přesvědčení, že park je přesně to nejlepší pro občany z okolí. V zásadě nezáleží na tom, jak čestná motivace takového úředníka je; on nemůže vědět, co je pro lidi nejlepší, i kdyby ho to náhodou zajímalo. Dokonce i kdyby vyhlásil referendum, výsledky budou vypovídat jen o tom, kolik lidí je pro kterou možnost, ale nebudou nijak zohledňovat míru, jak moc to či ono kdo chce. Krom toho bude takové hlasování možná vykazovat různé výsledky v závislosti na tom, v jak širokém okolí bude probíhat (dojíždějícím bude pravděpodobně vyhovovat parkoviště více než park). Když je pak dílo hotovo, je spravováno ze státních peněz a neexistuje měřítko, jak zjistit, zda je vlastně ku škodě, či ku prospěchu.

Když však budou tyto pozemky vlastnit podnikatelé, co bude jejich cílem? Generovat zisk, pochopitelně. A největší zisk vzejde z vybudování toho, za co jsou lidé ochotni nejlépe zaplatit, což je právě věc, kterou nejvíce chtějí. Podnikatelé mají tedy motivaci vybudovat přesně to, co si lidé přejí (ač tak činí z důvodů čistě sobeckých). Podobně jako úředníci, ani podnikatelé nemohou předem vědět, která z možností využívání daného pozemku je nejlepší; všichni tedy něco zkusí, vznikne mnoho různých projektů. Čím lépe vyhovují přáním spotřebitelů, tím více vydělávají; špatné projekty jsou ztrátové, což vede naprosto přirozenou cestou k tomu, aby byly nahrazovány takovými, které si lidé přejí.

Častou námitkou je, že přenecháme-li správu všech pozemků soukromníkům, vybudují všude jen nákupní centra, parkoviště, kancelářské budovy, ale žádné parky a hřiště. Podobně argumentovalo po Sametové revoluci mnoho lidí (včetně politiků a ekonomů), že je nutné centrálně plánovat obchody s potravinami, protože jinak se stanou nedostatkovými, neboť podnikatelé budou místo nich provozovat jen samé butiky. Realita je však taková, že k poptávce vždy vzniká adekvátní nabídka; to platí jak pro obchody s potravinami, tak i pro parky. Bude-li dostatečná poptávka po parcích, pak budou zajisté existovat parky. Nebudou-li za ně lidé ochotni platit, znamená to, že tyto parky nemají existovat, neboť lidé ve skutečnosti více poptávají něco jiného (cokoliv, za co ochotni platit budou). Tato myšlenka (podrobněji vysvětlena v druhém dílu) je velmi důležitá, neboť platí zcela obecně. Je dobré si uvědomit, že „poptávka po parcích“ nemusí znamenat jen to, že jsou lidé ochotni platit podnikateli za vstup do parku; může též vypadat tak, že se dostatek lidí v okolí složí, zakoupí pozemek a zřídí si tam svůj park (na rozdíl od státu však nikoho k takové aktivitě násilím nenutí).

Soukromé vlastnictví toho, co se teď nazývá veřejnými prostory, řeší ještě jeden významný problém. Předpokládám, že mnozí čtenáři si po přečtení nadpisu položili otázku, co mají veřejná prostranství společného se svobodou slova. Inu, pojďme nejdřív prozkoumat, jaké problémy přináší snaha o nějakou rozumnou definici svobody projevu. Prakticky všechny státy svobodu slova potlačují: typicky zakazují buď projevy proti aktuálnímu režimu, nebo propagaci režimů jiných, případně obojí; často ještě něco navíc. Náš současný stát není výjimkou; je zakázána například propagace fašismu či rasismu (rozhodně nejsem rasista a jako libertarián považuji fašismus za čisté zlo; přesto budu vždy hájit svobodu slova i pro ty, se kterými hluboce nesouhlasím). Navzdory tomu se na našich školách učí lži, podle kterých údajně máme po Sametové revoluci svobodu slova; to prostě není pravda – jen se změnilo to, co se smí a nesmí říkat, ale o svobodě projevu nemůže být řeč.

Měl by mít tedy každý možnost říkat si, co chce, jinak je to útlak? Na první pohled by to tak mohlo vypadat, avšak není tomu tak. Závisí totiž ještě na tom, kde to bude říkat. Je zjevné, že když u vás zazvoní Svědkové Jehovovi a vy je hned nevpustíte až do obýváku a tam je nenecháte kázat svou víru, rozhodně tím neomezujete jejich svobodu projevu. Bude-li však vydán zákon o tom, že Svědkové Jehovovi vůbec nesmí evangelizovat, půjde o jasné pošlapávání jejich svobod. Poměrně známý je příklad muže, který pro své pobavení zakřičí „hoří“ v přeplněném divadle a způsobí tím paniku; tím se zabývalo mnoho filosofů a myslitelů, ale také americký soudce Oliver Wendell Holmes, který došel k závěru, že právo na svobodu projevu nemůže být absolutní a musí být oslabeno a zmírněno s ohledem na „veřejnou politiku“. Slabinou tohoto přístupu je, že v závislosti na změnách „veřejné politiky“ může být svoboda slova zcela potlačena (vizte totalitní režimy).

Jaké je tedy morální i praktické řešení tohoto problému? Ať si každý na svém pozemku rozhodne o tom, co se tam smí a nesmí říkat; žádné státní prostory existovat nebudou. A úplně stejně jako si každý určí, co kdo může a nesmí říkat v jeho obýváku, se také rozhodne, co kdo smí a nemůže říkat v jeho parku. Toto řešení je naprosto přirozené a v souladu s vlastnickými právy.

Existuje domněnka, že kdyby byla svoboda slova ponechána čistě na vlastnících pozemků, mohlo by to vést ke spoustě nesmyslných nařízení o tom, co se smí a nesmí říkat. To je však krajně nepravděpodobné; bude-li podnikatel poskytovat svůj pozemek (parkoviště, kino, park, koupaliště…) lidem za účelem zisku, nebude v jeho zájmu vydávat nesmyslná omezení, kterými by odradil zákazníky. Další obavou může být i to, že by některé názory zůstaly zapovězeny – podobně jako nyní. Toto je však naprosto nereálné; zatímco u státu stačí, aby nějaký zákaz schválila vláda, ve svobodné společnosti by jej museli zároveň prosazovat všichni vlastníci pozemků. A i kdyby se tak náhodou stalo, mohou si zastánci potlačovaného názoru koupit vlastní půdu, na které budou platit jejich pravidla.

Argument z opačné strany naopak zní, že kdyby o tom, co se smí a nesmí říkat na nějakém pozemku, rozhodoval výhradně vlastník, vzniklo by mnoho míst, na kterých by si lidé mohli říkat, co chtějí. To je velmi pravděpodobné. V čem by to mohlo vadit? Někteří by mohli propagovat různé myšlenky vedoucí k násilí, často i lži. Jistě, to by se občas dělo; na druhou stranu jejich odpůrci mají možnost takové bludy vyvracet. To samozřejmě nedává žádnou záruku, že šikovný manipulátor nezíská davy na svou stranu; tu ale –jak ukazuje historie– nedávají ani státy, u kterých navíc hrozí nebezpečí, že se takový manipulátor (či více manipulátorů) vyskytne přímo ve vládě, odkud má pak mnohem více možností, jak potlačovat své oponenty pomocí legislativy.

Pří dalším zamyšlení zjistíme, že se stejnou elegancí, s níž lze definovat svobodu slova pomocí vlastnických práv, můžeme totéž provést i se svobodou náboženského vyznání, svobodou shromažďování, svobodou používat vlastní jazyk a tak dále. Pravidla v nějakém prostoru vždy určuje majitel daného místa. Je to zcela prosté, jasné, není třeba určovat meze, či obecně platné zákony; především je to ale morální (každý rozhoduje o svém) a konzistentní („základní lidská práva“ jsou takto vymezena pomocí práv vlastnických, takže nemohou být nikdy ve sporu). Ač jsme se v tomto článku zaměřili na efektivitu správy veřejných prostranství i otázku svobody slova, vyznání a shromažďování, stále zůstává otevřený problém svobody volného pohybu. Příští díl je však věnován právě tomu a samozřejmě také oblíbené otázce etatistů: „Kdyby nebyl stát, kdo by stavěl silnice?“