Anarchokapitalismus, díl třetí: Přirozené právo

Ve dvou předchozích dílech jsme si ukázali, proč je volný trh v uspokojování lidských potřeb obecně lepší než státní centrální plánování. S tím je mnoho lidí ochotno souhlasit, avšak namítají, že takto „pravicové“ smýšlení je sice efektivní, avšak bezcitné, amorální, neetické a nespravedlivé. Je tomu skutečně tak? Znamená skutečně více státu sice menší efektivitu, ale více spravedlnosti? Pojďme si tyto otázky rozebrat a zodpovědět.

Každá lidská společnost v historii uznávala nějaký soubor pravidel, který určoval, co je dobře a co špatně. Takový seznam pravidel (zákonů) nazýváme právem. Různých práv existuje bezpočet: zvykové právo, momentálně platné zákony ČR, kodex krále Chammurapiho, nebo třeba zákoník Třetí říše. Avšak je-li něco legalizováno zákonem, nemusí to být morální a správné – i kdyby někdo považoval zákony Třetí říše za etické, lze snadno nahlédnout, že různé koncepty práv, jejichž smysl si v zásadních morálních otázkách vzájemně odporuje, nemohou být zároveň správné.

Jak by mělo vypadat „správné právo“? Těžká otázka. Zkusím tedy shrnout alespoň nějaké minimum, o kterém předpokládám, že proti němu nebude většina lidí nic zásadního namítat:

• Nikdo by neměl mít právo iniciovat proti ostatním násilí.
• Každý by měl mít právo nebýt ostatními okrádán.
• Právo by mělo platit pro všechny stejně.
• Zákon by měl být jasný a srozumitelný; ostatně, mají-li podle něj všichni žít, měli by mu rozumět a nosit jej v hlavě.

Absurdní je, že ač se pravděpodobně většina lidí na tomto minimu shodne, nesplňuje naše právo z výše uvedených bodů ani jediný. A to zatím vůbec neřešíme otázku vymáhání práva! V každé společnosti se najdou lidé, kteří její právo někdy obcházejí či překračují. To však teď ponechme stranou; naše právo totiž nesplňuje výše uvedené body ani v rovině čistě teoretické.

První bod může překračovat policie. Ta má například právo v některých případech při pronásledování zločince násilím zabavovat auta řidičů, kterých se to vůbec netýká, nebo –ještě hůře– může tyto nevinné řidiče proti jejich vůli v jejich autech používat jako zátarasy a živé štíty (poměrně známé případy se odehrály v květnu roku 2011 v Legerově ulici v Praze či v březnu 2013 na dálnici D1). Méně zjevné –avšak mnohem častější– porušování tohoto pravidla předvádí policie při domovních prohlídkách, legitimování podezřelých osob, zastavování řidičů, předvolávání svědků; kdykoliv nevinný člověk něco z výše uvedeného odmítne, smí proti němu policie použít násilí.

Druhý bod porušují daně, které nejsou ničím jiným než zákonem legalizovanou loupeží. Stát říká: „Poddaný, dej mi peníze, sic se se zlou potážeš a vezmeme si násilím ještě víc.“ Je to v zásadě totéž, jako když vám lupič řekne: „Peníze, nebo život.“ Rozdíl je jen v tom, že stát vám za tyto peníze dá nějakou protislužbu, lupič typicky nikoliv. Na druhou stranu vám jednak lupič těžko sebere tolik (a tak často), ale hlavně i v případě, že by vám za uloupené peníze něco koupil, nic to nemění na té loupeži a on kvůli tomu nepřestává být lupičem.

Třetí bod porušují nejzjevněji politici s jejich poslaneckými a jinými imunitami, kterými nám lidově řečeno „na plnou hubu“ říkají, že před zákonem si rovni nejsme. Dále pro policisty ve službě (i jiné veřejné činitele) platí odlišné zákony než ty pro běžné poddané. A konečně lze vést filosofické debaty na téma, jak si můžeme být před zákonem všichni rovni, když někteří z nás zákony mohou měnit.

Čtvrtý bod je zajímavý zejména v kombinaci s tím, že neznalost zákona neomlouvá. Když i právníci se ve svých sporech, které se netýkají jejich specializace, běžně nechávají zastupovat specializovanými kolegy, není v našem státě pravděpodobně nikdo, kdo by všechna ta pravidla dokonale znal. Není povinnost žít podle tisíců pravidel, kterým prakticky nikdo nerozumí, něco, o čem by se dala napsat komedie, která by byla vážně k popukání, kdyby to ovšem nebyla naše realita?

Podobné kritice by se dala podrobit drtivá většina zákoníků téměř všech současných i historických států. To není náhoda. Jednak už samotná existence státu z principu odporuje rovnosti před zákonem (pro zástupce státu musí platit jiná pravidla než pro poddané) a jednak stát musí loupit (vybírat daně), aby si vydělal na svou existenci (některé minarchistické teorie uvažují stát založený na dobrovolných daních – takový stát je však v mnohém spíše firmou).

Jeden z mála konceptů práva, který tyto (a mnohé další) požadavky splňuje a zároveň pravděpodobně asi jediný, který respektuje soukromé vlastnictví a podle kterého už v historii nějaká lidská společenství dlouhodobě fungovala, se nazývá právem přirozeným. Různých oblastí přirozeného práva se v historii dotýkalo ve svých dílech mnoho filosofů: v antice například Hérakleitos, Platón a Aristoteles, z jehož děl ve středověku vycházel Tomáš Akvinský, z novověkých myslitelů pak zejména John Locke, ale také Jean-Jacques Rousseau, ze současníků Hans-Hermann Hoppe či Norman Stephan Kinsella; nejkomplexněji a dle mého názoru nejlépe přirozené právo však formuloval můj oblíbený autor a ekonom Murray Newton Rothbard ve své knize „The Ethics of Liberty“ a částečně také v manifestu „For a New Liberty“. A takový Clint Eastwood přirozené právo velmi trefně shrnul v jediné větě: „Všichni nechají všechny ostatní na pokoji.“ My máme prostor na něco mezi větou a knihou.

Přirozené právo bych popsal asi takto:

1. Vlastnictví je vztah, který přiřazuje lidem fyzické objekty (člověk může být vlastníkem objektu). Nikdo nesmí nijak nakládat s objektem, který má vlastníka, bez jeho svolení, vyjma případů, kdy je to nutné pro nápravu situace, v níž onen vlastník sám narušil cizí vlastnictví, případně porušil smlouvu.
2. Vlastnictví lze libovolně převádět a směňovat v případě, že obě strany transakce souhlasí (někteří libertariáni tvrdí, že výjimku tvoří vlastnictví člověka člověkem, které je nepřevoditelné; jiní –včetně mě– jsou toho názoru, že člověk má svobodu sám sebe darovat či prodat a učinit ze sebe –dobrovolně– otroka); transakce mohou být realizovány pomocí smluv.
3. Každý člověk vlastní sám sebe, dokud toto vlastnictví na někoho nepřevede.
4. Něco, co v danou chvíli nikdo nevlastní, může někdo začít vlastnit tím, že to začne využívat (smísí to se svou prací, tzv. homesteading, vizte dílo Johna Lockeho). Homesteading řeší problematiku prvotního přivlastnění; když něco nepatří nikomu (například nově objevená zem a podobně), může to kdokoliv získat tím, že to začne užívat jako první.

Přirozené právo odpovídá určitému minimu toho, co většina lidí považuje za správné, morální, etické a spravedlivé: vyplývá z něj totiž zejména to, že lidé by se mezi sebou neměli okrádat, útočit na sebe (bránit se mohou) a zabíjet; vražda je porušením vlastnických práv oběti k jejímu tělu – a jak si již bystrý čtenář jistě povšiml, přirozená práva jsou vlastně práva vlastnická.

Ač snad každý souhlasí, že přirozené právo odpovídá nějakému minimu toho, co je správné, mnozí namítnou, že je to málo; že by bylo morální, kdyby právo zahrnovalo více věcí, například nezbytnou lékařskou péči. Jakkoliv ušlechtilá se může taková myšlenka zdát, její zařazení do přirozených práv je jednoduše nemožné. Proč? Inu, takovou zdravotní péči musí někdo poskytnout a zaplatit; nenašel-li by se ale nikdo, kdo by to udělal dobrovolně, musel by k tomu být násilím donucen, což by bylo porušením přirozených práv.

Když se nad tím zamyslíte hlouběji, zjistíte, že přidání čehokoliv dalšího –ať sebeušlechtilejšího– do systému přirozeného práva odporuje jeho smyslu, případně v něm vytváří nekonzistence (které ostatně obsahuje většina právních konceptů). Krom práva na zdravotní péči je to třeba i právo na vzdělání, důstojný život, důchod, bydlení – všechna tato práva (jsou-li vymezena pozitivně, tedy nikoliv například „každý se smí vzdělávat“, ale „každému musí být poskytnuto vzdělání“) odporují prostému „nepokradeš“. Tím rozhodně nechci tvrdit, že by si lidé neměli pomáhat; jen by je k tomu nikdo neměl nutit. Ve všech známých historických společnostech, které byly založeny na přirozeném právu, byla míra dobrovolné solidarity obrovská (ono je to logické – když víte, že máte „právo“ na to, aby vám někdo v krizi pomohl, nemusíte se příliš starat o ostatní; když jste naopak závislí jen na nich, pomůžete už třeba proto, aby se příště dostalo pomoci vám).

Ač je přirozené právo tak jednoduché, lze z něj odvodit odpovědi na složité otázky, například ohledně svobody slova, svobody vyznání, pracovních poměrů, sporů o „veřejná prostranství“, ale dokonce i pravidel dopravy, nošení zbraní, potratů, prostituce a vůbec řízení společnosti (které státy formulují do tisíců nepřehledných zákonů). Ačkoliv je anarchokapitalismus jediným společenským uspořádáním, které z principu neodporuje přirozenému právu, neznamená to, že přirozené právo musí být v anarchokapitalistické společnosti v každé situaci bez výjimky dodržováno, neboť neexistují žádné univerzálně platné sbírky zákonů; mezi oblíbené kratochvíle etatistů patří vymýšlení nepravděpodobných až absurdních scénářů, které vykazují podivné výsledky po doslovné aplikaci přirozeného práva, přičemž zcela ignorují fakt, že jedná-li někdo sice v rozporu s přirozeným právem, avšak v souladu se zdravým rozumem a všeobecně přijímanou etikou (což navíc téměř nenastává), lidé jeho chování patrně akceptují (nesetkáme se tedy se svévolným trestáním za naprosto pochopitelné chování s odůvodněním, že „zákon je zákon“).

Proč se výše popsanému konceptu práva říká právo přirozené, je otázka spíše filosofická. Někteří tvrdí, že je máme všichni pevně zakódované v mozku (protože jde o vlastnická práva a vlastnit věci je pro lidi přirozené), či že je dáno od Boha. Dle mého názoru je však důležitější to, že se jedná o právo morální, etické, konzistentní a nearbitrární (platící pro všechny stejně). Hodnocení těchto přístupů nechávám na čtenáři – stejně jako porovnání přirozeného práva s tím, které nám vnucuje stát. Nikomu asi neušlo, že jsme se zabývali pouze právem jako takovým, nikoliv jeho vymáháním, tedy uvedením do praxe; k obojímu se dostaneme ve čtrnáctém a patnáctém dílu tohoto seriálu. Příště se ale zaměříme na státní ochranu nezodpovědných.