Vážně se obávám, že zde je podstatná trhlina - a sice právě tragédie obecní pasivity.

Jistě pro jedince bude v určité chvíli výhodné poptávat lepší životní prostředí, a bude tak činit. Ovšem přínosy z lepšího životního prostředí jsou mnohde veřejným statkem, tj. nelze vyloučit lidi z jejich spotřeby. A v tuto chvíli je cena pro jednotlivce nezaplatitelná, neboť on platí za zlepšení pro široké okolí, u těch pralesů možná úplně pro všechny lidi na celé Zemi. Efektivně je tak cena 7 miliardkrát větší, než kdyby se situace řešila centrálně. 

Jistě, mohly by vznikat spolky atp... ale takové spolky by musely zaštiťovat podstatnou část obyvatel daného území, což u globálních problémů vyžaduje miliardy lidí v 1 spolku...

Vyjádřím se k části o kácení pralesů. Jinými slovy píšete, že teprve až tady budeme mít ovzduší poškozující naše zdraví, začneme sázet stromky. To si snad děláte srandu. Přírodní procesy jsou dlouhodobá záležitost, to už nic nezachráníte. Víte, já jsem libertarián, ale "odsaď pocaď". Bohužel pro nás liberály skutečně platí, že příroda je socialistická. Je provázána a soukromé vlastnictví pozemků se svobodnou vůlí majitele na ni aplikovat nelze.

"Jinými slovy píšete, že teprve až tady budeme mít ovzduší poškozující naše zdraví, začneme sázet stromky."

To rozhodně neříkám. Říkám, že je začneme sázet tehdy, kdy to prvním lidem, kterým na tom záleží, začne připadat vhodné. A ve větším měřítku se začne sázet až tehdy, když se to ude zdát vhodné většímu počtu lidí. Zda to bude v době, kdy se bude zle dýchat, nebo už o sto let dříve, nelze předvídat; přibližně ze stejného důvodu, proč není možné zjistit, kdy je vlastně "správné" s tím začít.

Životní prostředí - voda, vzduch, nerostné suroviny, ..., jsou už od dob Antiky vnímány v Evropě jako veřejné statky, věci, které jsou ve vlastnictví všech lidí a poviností státu je se o ně starat. Jakékoli znečišťování/drancování životního prostředí je tedy poškozování cizího majetku. Jeho správce je povinen tomu bránit a znažit se o rovnováhu mezi užíváním veřejných statků a obecným prospěchem činnosti, která je využívá.

Jinými slovy, výroba oceli vzor 1960 (otrávená smradlavá řeka 50 km daleko, 100 tísíc tun SO2 za rok a 150 tisíc tun prachu za rok do ovzduší, ...)  je dnes nepřípustná. Výroba oceli vzor 2010 (v té řece po proudu spokojeně žijí bobři a jde se v ní v létě koupat, SO2 se produkuje 100x méně, prachu 300x méně, ...) je přijatelná.

A není ono to "přípustné" a "nepřípustné" dáno něčím trochu jiným než státními regulacemi?

Tady si někdo plete příčiny a následky. Drtivá většina státní regulace ve vztahu k životnímu prostředí je přímým důsledkem neblahých zkušeností s neregulovanou realitou a bezohlednými jedinci nebo firmami.

Ve spoustě případů je direktivní státní rozhodnutí mnohem efektivnější než nějaké "dáme tomu volný průběh a trh vše vyřeší". Příkladem budiž případ otrav rtutí v zálivu Minamata.

Takže třeba to rozhodnutí kongresu vyhladit bizony bylo přímým důsledkem jaké neblahé zkušenosti s neregulovanou realitou?

Ve svých pamětech si agrárník a bývalý protektorátní ministr  Feierband velmi pochvaloval, že se mu podařilo vydat nařízení, které stanovilo určité požadavky na stavbu souhr žump a hlavně a hlavně hnojišť, protože odpad z nich pronikal do studen podzemními vodami, samozřejmě někdy i s velkým časovým zpožděním. 

Jednoduše tak státní úředník vyřešil to, co by libertariánská společnost nebyla schopna níkdy vyřešit, tedy vzájemnou propojenost lidských aktivit. Namísto velmi komplikovaného hledání konkrétních viníků bylo možné jednoduše zjistit, zda ta či ona žumpa  odpovídá stavebním předpisům či nikoliv a s tím pak něco začít dělat.

Je přitom jasné,že výše uvedený problém se do popředí dostává až v souvislosti s určitou hustotou populace a produkcí pro trh.

A lze si všimnout, že ke svému rozhodnutí státní úřednik potřeboval daleko méně informací než řešení nějakých sousedských sporů, nemusel řešit směr podzemních vod, někdy i jejich změny atd, prostě nařídil nějakou aktivitu soukromým producentům fekálíí na základě obecné znalosti, že to může škodit ostatním.

První otázka zní: Vyřešil to státní úředník dobře?

Druhá, mnohem zásadnější, otázka zní: Jak víte, že by to trh vyřešit nedokázal? Ono jaksi.... pointou trhu je, že nikdo není schopen predikovat jeho řešení; kdyby tomu tak nebylo a někdo by je schopen predikovat byl, mohl by tento vládnout.

Jak chcete někoho žalovat za znečištění, když to není zakázaný. A i kdyby jak budete posuzovat co je znečištění a co neni. O jadernym materiálu raději ani nemluvíte.

Jak chcete někoho žalovat za vraždění, když to není zakázaný?

Víte, znečištění není nic abstraktního, jde vždy o znečištění něčeho konkrétního, co typicky někomu patří, takže znečištění je druh útoku na cizí majetek.

Hlavně nezapomenout, že člověk je také součástí přírody a nedávat přednost jen užovkám.

Rozhodně.